Rozhovor s Eliškou Prchlíkovou - absolventkou táborského GPdC

   Rozhovor – Eliška Prchlíková, absolventka táborského GPdC

  Vít Janda, Marek Příplata (V4.G)

  Nejprve bychom se vás chtěli zeptat, jestli jste studovala osmileté, či čtyřleté studium?
  čtyřleté

  Proč jste si vybrala zrovna toto gymnázium?
  Na základce mě hodně bavily jazyky, studovala jsem angličtinu a němčinu a chtěla jsem v tom pokračovat. Zároveň jsem nebyla nějak vyhraněná v tom, co bych chtěla přesně studovat, takže gymnázium se jevilo jako nejlepší možnost. Tehdy jsem studovala sekci „živé jazyky“, kde jsme měli právě více cizích jazyků a dějepisu na úkor matematiky a fyziky, které mi nikdy moc nešly.
Zajímala mě 2. světová válka a dějiny a zúčastnila jsem se soutěže Aliante, a díky tomu vykrystalizoval můj zájem o mezinárodní vztahy a novodobé současné dějiny. Takže jsem byla ráda, že jsem si vybrala gymnázium, kde jsem získala všeobecný přehled a čas na utřídění myšlenek, co chci vlastně studovat za vysokou školu. V tu dobu jsem ještě nevěděla, že na vysoké škole existuje obor mezinárodní vztahy. Jsem ráda, že jsem si vybrala gymnázium.

Gymnázium Vám tedy jednoznačně pomohlo.
Určitě. Byl to pro mě čas zjistit to, co mě baví, protože se zde vyučuje všechno - od biologiea fyziky až po cizí jazyky. Kdybych mohla, tak bych (teď už je teda ta jazyková větev celá zrušená) ji ještě více specializovala – prohloubila bych výuku cizích jazyků, dějepisu a češtiny – literatury a pro ty, které zajímají technické obory - matika, fyzika, bych udělala sekci, kde by se nemuseli zabývat třeba dějepisem apod.

Máte nějaký zážitek, na který ráda vzpomínáte?
Ráda vzpomínám na předměty, které mě bavily, tzn. na některé hodiny třeba literatury nebo dějepisu/zeměpisu a hlavně na exkurze. Nebylo jich tedy moc, ale byli jsme třeba na exkurzi v Temelíně, kde se mi hodně líbilo. Jednotlivé vyučovací hodiny vám po 10 letech splynou a zapamatujete si něco neobvyklého. I když nemám moc v lásce biologii, tak když jsme byli ve čtvrťáku na biologické exkurzi na Blatnici, určitě mi to něco dalo. Nejvíce vzpomínám na učitele, kteří neodučili ty předměty jen, protože musí, ale kteří se nám věnovali více a vymýšleli nějaké zvláštní aktivity. Pak samozřejmě na třídu, na výlety a samozřejmě na „maturák“, když jsme nacvičovali, co tam budeme dělat apod.

Přešel bych k vysoké škole. Připravilo vás gymnázium na přijímací zkoušky?
Hlásila jsem se na obory politologie - mezinárodní vztahy a bezpečnostní studia. Měla jsem myslím přihlášku do Prahy na Karlovu Univerzitu na Fakultu sociálních věd, do Brna na Fakultu sociálních studií a do Plzně na politologii. U přijímaček jsem neměla SCIO testy, které testují, jestli jsem vzdělavatelná apod., ale otázky na vědomosti, tzn.: kdy bylo založeno NATO; kolik členů má EU; jaký je koncept mezinárodní bezpečnosti podle nějakého autora apod. Na to mě škola tolik nepřipravila, ale myslím si, že žádná jiná škola by mě na toto nepřipravila. Navštěvovala jsem společensko-vědní a zeměpisný seminář, oba mi hodně pomohly, ale i tak jsem musela studovat sama, mimo školu, abych u přijímacích zkoušek uspěla.

Jak jste se dostala z UK ke své současné práci?
Vystudovala jsem tedy politologii a mezinárodní vztahy – bakaláře a potom bezpečnostní studia - magisterský obor. Po celou dobu vysokoškolských studií jsem byla na stáži v Informačním centru o NATO v Praze. Tam jsem hlavně překládala články týkající se nějakým způsobem NATO nebo bezpečnosti. Byla jsem na vysoké škole na ERASMU, kdy jsem vyjela na zahraniční semestr do Německa na univerzitu v Mnichově. Tam jsem absolvovala nějaké přednášky, které mi určitě hodně pomohly, a díky té stáži v Informačním centru o NATO jsem se dostala i na nějaké projekty pro vysokoškolské studenty.
Jedna z nich byla simulace zasedání Severoatlantické rady v Lisabonu v Portugalsku, kde každý účastník zastupoval nějaký členský stát. Já jsem zastupovala Řecko, to znamenalo nastudovat si vše o  Řecku - jaké zastává pozice v zahraniční politice, jaké má lodě a další.
Byla jsem na projektech v Ázerbájdžánu a v Dánsku a potom jsem se hlásila na stáž do NATO a do Bundestagu, kam mě vzali.  Samozřejmě jsem se hlásila i na stáže, kam mě nevzali, to je také důležité říci, že všechno taky není pouze úspěch a že to není tak, že kam jsem poslala nějaký papír, tak tam mě chtěli. Hlásila jsem se i na projekty, kam mě nevybrali. Vždycky je to nějaká směs vaší píle a toho, co ve vás je, a štěstí, samozřejmě, protože když je to něco prestižního, kam se hlásí spousta lidí z různých zemí, vstupují do toho i faktory, které neovlivníte. 
Poté, co jsem vystudovala magisterský obor, jsem chvíli pracovala v Praze a potom jsem odjela na pracovní stáž do Berlína – do německého parlamentu, kde jsme byli přidělení do poslanecké kanceláře a pomáhali s jejím chodem. Zároveň jsme tam měli i přednášky od tří berlínských univerzit, opět na téma mezinárodních vztahů – jak funguje parlamentarismus, jak funguje německý demokratický systém apod.
Na to jsem více méně hned navázala pracovní stáží v Norfolku na aliančním velitelství pro transformaci, kdy už to nebylo studijní, ale vyloženě pracovní.  Byla jsem v týmu Operational Experimentation, v rámci nějž jsem se zabývala civilně-vojenský projektem. Poté jsem pracovala na jednom projektu o informačním managementu, kde bylo zajímavé zažít to mezinárodní prostředí. Byli tam vojáci i civilisté ze všech členských zemí NATO či z partnerských zemí, kteří pracovali dohromady.
V Americe jsem byla poprvé, jako většina stážistů z Evropy. Má to ten rozměr, že poznáte úplně něco jiného, než máme tady v Evropě, a to byl ten největší přínos pobytu v Americe. Takovéto věci vám velmi otevřou a rozšíří obzory. Není to tak, že když se mě někdo zeptá: „No, a co ti to dalo?“, tak odpovídám, jako se obvykle odpovídá, že jsem se naučila pracovat s tímto programem nebo zdokonalila jazyk nebo něco hmatatelného. Nejvíce vám to dá to, že vám to rozšíří obzory a vidíte, že třeba za Atlantikem, v Americe se na některé problémy dívají úplně jinak. To určitě všem doporučuji.
Je spousta takových projektů třeba i pro středoškoláky, takže se hlaste všude, kam to jen půjde. Pomůže Vám to utříbit si, co vás baví, a pak třeba zjistíte, že to, co jste si mysleli, že vás baví, tak že to zas tak príma není.

V čem spočívá vaše současná práce?
Pracuji v Informačním centru o NATO v Praze, které provozuje sdružení Jagello 2000. Je to projekt Ministerstva zahraničí a úkolem toho informačního centra je informovat nejširší veřejnost o Severoatlantické alianci. Pořádáme různé přednášky, diskuze, konference, debaty, exkurze převážně pro střední školy na základny Armády České republiky a provozujeme internetový portál www.natoaktual.cz, kde naleznete články týkající se NATO a armády, operací, zapojení České republiky do NATO, členství v NATO a další informace z této oblasti.
 Jezdíme dělat přednášky na školy, nebo se školy obracejí přímo na nás – třeba přijedou do Prahy nebo chtějí domluvit odborníka, například z ministerstva, který by studentům vysvětlil problematiku bezpečnosti. Pro středoškolské studenty pořádáme soutěž Aliante (https://www.project-aliante.org/cz/) o NATO a mezinárodních vztazích, kde můžete vyhrát exkurzi do jedné z členských nebo partnerských zemí NATO. Také se podílíme na přípravě Dnů NATO v Ostravě, které jsou vždy v září. Je tam velká letecká přehlídka na letišti v Mošnově.

Můžete nám říci něco více o té letecké přehlídce?
Samozřejmě. Akce se jmenuje:„Dny NATO v Ostravě & Dny Vzdušných sil Armády České republiky“. Je to vždy dvoudenní akce, třetí víkend v září, na letišti Ostrava – Mošnov. Prezentuje se zde technika a schopnosti jednotlivých zemí a NATO. Akce se řídí heslem: „Bezpečnost není samozřejmost“. Prezentují se zde i složky integrovaného záchranného systému, celníci, policisté, vězeňská služba a záchranáři. Partnerské země NATO tam také posílají svoje letadla. Možná jste zaregistrovali, že tento rok tam byl americký konvertoplán Osprey, který může kolmo přistávat a startovat jako vrtulník, ale pak se mu překlopí motory a letí jako letadlo.
K přehlídkám jsou také přidružené konference, letos tam proběhla konference politických ředitelů ministerstev obrany nebo konference o nadzvukovém letectvu. Akce má i svoji odbornou část, není to jen ta show na letišti.

Kde v zahraničí se vám líbilo nejvíce?
To je hodně těžká otázka. Já jsem člověk, kterému se líbí všude, nebo alespoň tam, kde jsem zatím byla. Mám hodně ráda Berlín, ten půlrok v Berlíně, kdy jsem měla možnost tam bydlet a chodit do práce - do té krásné historické budovy Reichstagu - tak to bylo výjimečné.
Berlín je pro člověka jako já, který má rád ty soudobé dějiny (dějiny 20. století vlastně procházely Berlínem, teď před týdnem bylo výročí pádu Berlínské zdi a všechny tyhle věci – Berlín zničený za války, potom rozdělení na východní a západní a momentálně jak se tam staví a buduje), dobrým místem a mám ho ráda. Kromě Evropy jsem byla akorát v Ázerbájdžánu, což byla také hodně zajímavá země, kde se stále střetává chudoba s ropou, takže se tam mohutně staví a já myslím, že kdybych tam jela teď, po 6 letech, tak už to tam bude vypadat úplně jinak.
Líbilo se mi i v Americe. I když to tak nevypadá, tak některé věci jsou tam hodně jiné než v Evropě. Hodně si cením třeba veřejné dopravy tady u nás, protože v Americe veřejná doprava asi kromě Washingtonu a New Yorku moc nefunguje. Ráda bych se tam vrátila a více ji procestovala. Když bych si měla takhle vybrat, tak asi Berlín.

Děkujeme za rozhovor.
Já také děkuji.