Vymírání jazyků

Lidské jazyky jsou mnohem rozmanitější a mnohem početnější, než si myslí většina lidí mluvících hlavními světovými jazyky, ale...

S blížícím se koncem 20. století bylo stále častěji slyšet o zániku některého dalšího jazyka. Když v lednu 1996 zemřel poslední člověk mluvící jazykem katóba, Rudý hromový mrak, nejenže se o tom svět dozvěděl - protože tento muž nahrál v rodném siouxském jazyce lovecké písně a chvalozpěvy svého národa pro budoucí generace, ale psaly o něm i londýnské Timesy.
Stal se stejnou celebritou jako Iši, poslední člověk mluvící jazykem Yahiů, který přežil zánik svého kmene v ústraní v severní Kalifornii.

Ztráta jazyků v řadě ohledů připmíná vymírání některých druhů rostlin a zvířat. V mnoha částech světa, například v povodí Amazonky, vede ničení přírody a průmyslová těžba přírodního bohatství k rozpadu komunit, ve kterých menšinové jazyky přežívají. A stejně
jako neznáme přírodní léčiva, jež se nacházejí v mizejících deštných pralesích, nevíme ani, jaká moudrost se skrývá v gramatice, slovní zásobě, písničkách a příbězích vymírajících jazyků. Při současném tempu zániku se odhaduje, že do konce století začne vymírat nebo úplně zanikne 90% světových jazyků (pro rostliny a živočichy je předpoklad asi 50 procent).

Ekologický problém již vnímáme jako skutečně naléhavý a na ztrátu jazykové pestrosti se začíná nahlížet stejně.

Jako se rostlinné a živočišné druhy chrání a obnovují uchováním DNA, v jazyce se tóny, gramatika a slovní zásoba zaznamenávají pro příští generace a snad i pro budoucí oživení na magnetofonový pásek nebo kompaktní disk.

Stejně jako přibývá oblastí, kde se stále zmenšuje současná rozmanitost fauny a flóry, je ohrožena řada jazyků a ve většině případů je téměř jisté, že v blízké budoucnosti jich nenajdeme zdaleka tolik, jako dnes. Lze specifikovat 3 hlavní typy bezprostředně ohrožených jazyků: mrtvý jazyk je ten, jimž se dnes už nemluví (např. latina nebo sumerština), umírající jazyk, který sice ještě své mluvčí má, avšak jejich děti si ho už delší dobu neosvojují - např. jazyk dyirbal, užívaný v deštném pralese v okolí australského města Cairns a manština, původní jazyk Keltů, rozšířený od ostrova Man po Irské moře a živý jazyk je ten, kter je stále užíván nejen dospělými, ale i dětmi. Podle studie publikované v roce 1992 v americkém lingvistickém časopise Language se předpokládá, že z jazyků, kterými se mluví v současném světě, jich bude za 100 let 90% mrtvých nebo umírajících.  

Ke skutečnému prudkému úbytku jazyků však došlo až v moderní době. Národnostní menšinny a kmenová společenství přežívaly v přiměřené izolaci, kde si jazyk pečlivě chránily, a zároveň užívaly řeč, nezbytnou pro komunikaci s okolním světem. Vlivem změny životního stylu na přelomu tisíciletí je však podobná situace stále vzácnější. Vlády dnes poskytují svým občanům zdravotní péči a povolávají je do armády a tak je vytrhují z izolovaných venkovských komuit a začleňují je do veřejného života. Ekonomická situace některých vlád nedovoluje poskytovat prostor a podporu každému jednotlivému jazyku, mezi nimiž jsou i takové, jimiž mluví pouze několik set či desítek jedinců, dokonce ani když existuje vůle uchovat je do budoucna.

V důsledku vývoje satelitní technologie, jež umožňuje přenášet informace do odlehlých a dosud nepřístupných oblastí, se jazyky masové komunikace (především angličtina) postupně stávají dominantními. Problémy, které z této situace vyplývají nemají pouze ráz lingvistický, ale především sociální a politický. Pokud se jedinci nebo celá komunita rozhodnou vzdát rodného jazyka, mohl by je v podstatě kdokoliv zastavit: např v Tanzánii projevují mladší lidé vzrůstající zájem o svahilštinu, jazyk svým předků, jež je zde úředním jazykem spolu s angličtinou. I jinde se stává, že samy komunity chrání původní jazyk a s ním další aspekty své kultury, dokonce i když kvůli širší komunikaci musí mluvit některým světovým jazykem.
V takové situaci poskytují komunitám neocenitelné služby lingvisté, napomáhající ochraně jazyka např. sestavováním jeho písemné podoby.

Zdá se však již téměř jisté, že při nejlepší vůli již čtvrtá generace ode dneška nebude schopna rozumět velké části jazyků, kterými se v současnosti ve světě mluví. Je tedy nutno zachránit co nejvíce vědomostí o těchto jazycích, aby je budoucí generace neztratily úplně. Poznat
a charakterizovat je nálehavým úkolem dneška. Lingvisté musí dokumentovat jejich mluvnické zákonitosti a sepsat slovní zásobu stejně jako pořídit zvukové a obrazové nahrávky s poznámkami, které doloží, jak je ten, který jazyk užíván – od vyprávění dávných příběhu ke každodenní běžnou konverzaci.